Nebylo tomu dávno
    

     Jistě to znáš. Těšíš se na zítra. Na ten smrtelníky tak zvaný den „D“. Čeká tě tak skvělý plán. Sedíš v pokoji, houpeš se v křesle a jen tak si pro sebe spokojeně přemýšlíš. Z toho tě však něco vyruší. Identifikovatelný zvuk vychází zespod. Rozvrzané křeslo. Vždyť jsem ho nedávno kupoval, kleješ si v duchu pod vousy. Však když se nad tím zamyslíš, nacházíš se v pravdivém zjištění, že zase tak nedávno tomu není. Začínáš si uvědomovat, jak ten čas nenápadně letí. Ani se nenaděješ a bude zítřejší den. Vše na co jsi se tolik těšil plyne tak rychle. Vše skončí a tobě zbydou jen vzpomínky. Potom již nezbývá nic jiného , než budovat další a další plány, na které se můžes a budeš zase tolik těšit. Trpce zjišťuješ, že nejsi pánem času. Nikdy jím nemůžeš být. Nejde to. Vím, tolikrát jsi si přál pozastavit hodinovou ručičku. Jak rád by jsi zastavil danou – tolik příjemnou chvíli. Aby trvala věčně nebo aspoň o pár minut či hodin déle. Jen aby jsi si mohl užít čas se svými nejmilejšími, vrýt si je do paměti takové, jací jsou zrovna teď. Jindy by jsi nejraději tu loudající se ručičku ciferníku popohnal, hlavně aby ten trolejbus už jel a ty mohl být už doma v teple.

     Tik tak, tik... Už nikdy nebude včera. Už nikdy se nebude opakovat tato hodina téhož data. Už nikdy nebude teď, ve slově teď , které zrovna píšu. „Teď“ je pro mě přítomností , realita, jenž za pár okamžíků , sekund, či hodin sublimuje jako skupenství v minulost. Nastane další teď.

     Není tomu tak dávno, kdy jsi jako malý neposeda spadl ze stromu. Myslel sis, že ta bolest snad nikdy neskončí. Bolí to „teď“ , proto jsi se dal tehdy do pláče. Instinktivně jsi vyjádřil emoce. Bylo tomu coby včera, kdy jsi pospíchal , aby jsi stihl důležitou schůzku. Uklouzl jsi. Bolelo to stejně, pamatuješ? Věděl jsi , že ta bolest přejde, potřebuje to čas. Čas , který nedokážeš popohnat , ani zastavit. Čas, který tě v životě donutil zestárnout, naučil tě zatnout zuby, aby ses nerozbrečel. Dokonce tomu není ani tak dávno, kdy ses radoval ze svého vytouženého místa v práci. Taky jsi splodil syna. Nebylo tomu tak dávno. Řekni, nemám pravdu?

     Potřebuješ brzy vstávat, čekáš na listonošku. „Dobrý den , Vaše obálka s penízkama“ , směje se na tebe mladá perspektivní slečna celá oděná v pošťáckém. Předává ti důchod. Ješte podpis. „Děkuji ti , Alenko, jsi hodná!“ Ani ses nenadál , mladá dívka se otočila na patě a byla tatam. A jak dlouho jsi na ni čekal.

      Jistě, není tomu tak dávno , kdy se u tvých dveří opět rozezněl zvonek. Jdeš otevřít. Za dveřmi stojí padesátnice, v ruce svírá obálku. Stejný rituál. Jen trochu jiná perspektivita. Podepisuješ převzatý důchod. „Děkuji Vám Alenko!“ Slyšíš říkat sám sebe roztřepaným hlasem. Už jí netykáš, všímáš si toho? „Za měsíc jsem tady zase s bílou!“ Zaculí se známým způsobem Alenka a s pohedem na tebe ti předává důchod v bílé obálce.

     Ó jistě , jak je tomu dávno , co se už Alenka u tvých dveří neukázala. Důchod přenech smrtelníkům. Dokonce je tomu tak dávno, že se celý tvůj život proměnil v minulost. Se vším všudy. Stejně tak , jako kdysi vyřklé slovo „teď“ , psané na tomto papíru…

Autorka:  Nikol Turečková